Historie o těžkých protivenstvích církve české/Úvodem
Knihou krve a slzí, bolu a hoře, bylo by lze věru nazvati truchlivou tuto knížku o českých mučednících evangelia. Jsou v ní místa, bylo pěkně pověděno, při nichž se sevře bolem každé české srdce. Jsouť jejím předním obsahem nevýslovné hrůzy Bílé hory a je psána bratrskými vyhnanci v dvanáctém roce po neblahém 8. listopadu 1620.
Je děckem bídy a nouze, zároveň však i činu krásné, účinné lásky. Všechen evangelický svět, především Švýcary, Holandsko a Anglie, léta již obětavě sbíral na nebohé oběti třicetileté války, jejichž smutnými posly byl zaplavován, když se na přátelské vyzvání bývalého dvořana Zimního krále J. K. Pergara, který se svou rodinou nalezl pohostinství v holandské osadě v Londýně, odhodlala po desetiletém váhání i Jednota bratrská k bolestné pouti proseb. Obrátila se tedy také na holandskou kalvínskou církev v Londýně, zvláště proslulou svou štědrostí. V tu chvíli — bylo to z jara 1632 — nebylo londýnským kalvinistům možno Jednotě vydatně pomoci; mohli jen slíbit a poradit. Upozornili bratří, že se chystá nové vydání slavné knihy o mučednících evangelia z péra Jana Foxe (zemř. 1587), z níž po staletí čerpají Britové poučení o národě velikého prvomučedníka, jak tu byl pěkně nazván M. J. Hus, a že by tu byla vhodná příležitost vykonati nemálo pro všecky české exulanty v britské zejména veřejnosti vylíčením českých mučedníků v jakémsi doplňku velmi rozšířeného díla. Také úředně vybídla Jednotu ve své odpovědi k vypsání dnešního jejího stavu, kterým by dodala v Anglii i jinde váhy svým žádostem.
Laskavého podnětu chopili se chutě zvlášť holandští exulanti bratrští, žijící v slavném universitním městě Lejdě. Sbírali látku v Holandsku, kde v Haagu do února ještě sídlil nešťastný český král Fridrich, kdežto ústředí Jednoty v Polském Lešně dalo sbírat podobně mezi exulanty saskými, polskými a slovenskými a uložilo konečné sepsání J. A. Komenskému. Jeho totiž právě náhlý skon jeho tchána seniora J. Cyrilla předem určil za příštího písaře (ústředního tajemníka) Jednoty. Z jeho pomocníků známe jen jediného. Je to Komenského druh v nejedné úřední práci A. Hartman, kazatel kdysi betlémský, tehda toruňský. Spolupracovníkům připadlo sebrání látky, vzpomínek to a výpovědí o pobělohorském pronásledování, Komenskému, jenž se proto později hlásí k dílku právem jeho ke svému, práce největší, vlastní zpracování.
Slovy Komenského hovoří k nám ovšem namnoze jeho prameny. V hlavní a nejcennější části knihy, vyličující pobělohorskou persekuci českých evangelíků, jsou to očití svědkové, většinou z Jednoty neb aspoň její přátelé, jakých mívala vždy nemálo zvláště v inteligenci. Úvodem, jenž vypadl dost obšírně, připojil Komenský pro cizí obecenstvo přehled náboženských našich dějin, který v podstatě není než výtah z předního díla posledního velikého dějepisce Jednoty b. Jafeta (zemř. 1614) a z t. zv. Historia Fratrum, napsané nejspíše Blahoslavovým tajemníkem br. Vavř. Orlíkem (zemř. 1589). Ani tato díla nejsou vědecká práce v našem smyslu, nýbrž v duchu doby namnoze jen snůšky starších sepsání, často nespolehlivých a nejednou zkreslených nemalými omyly v pojetí osob i poměrů mimobratrských. Na přední z nich upozorňuje osobní rejstřík, nahrazující v našem vydání poznámky. Část tato, zajímavá téměř jen jako dokument doby, tištěna proto sraženým písmem. Vysvětlíme si to arci snadno.
Práce velice spěchala. Z Anglie několikráte znovu naléhali. V několika měsících, při nejmenším počátkem října 1632, byla již bedlivě přehlédnuta a připravena pro tisk. A přes to přišla již pozdě, nové vydání Foxe zatím již vyšlo. I rozhodl bratrský sněm, konaný tehdy v Lešně, vydati knížku samostatně a připojiti k ní latinské znění Řádu Jednoty. Mělo se tak stát asi v Holandsku, kdež podporou Zimního krále vydáno v posledních třech letech několik brarských tisků; patrně proto tak daleko od ústředí Jednoty, aby vydavatelé ušli stihání. Vyšel však toliko Řád a s ním se z jara vydali bratří prosebníci do Anglie, kdež se jim dostalo tentokráte štědré podpory. Skonalť zatím Zimní král Fridrich. Když pak po deseti letech vyšlo nové vydání Foxe, rozpad Jednoty již příliš pokročil. Teprve po patnácti letech (1647 a 48) vyšla tedy Historie, tu a tam doplněná, samostatně v Lejdě přece a rozlétla se rychle v překladech po všech takřka evangelických národech.
Do tří let vydána byla anglicky, německy (ve Švýcarech), ba dokonce prý francouzsky. 1655 pak vydal Komenský i český překlad z péra zatím zesnulého br. Hartmana — ve chvíli posledních velikých politických nadějí emigrace. Ještě však než se mohla knížka rozejíti, zničen v zápětí skoro celý náklad známým osudným požárem města, takže český svět exulantský obdržel Historii teprve 30 let po napsání z pohostinného Amsterodamu (1663). Ti, kterým české vydání určeno bylo především, skryté sémě v Čechách, dočkali se ho však vlastně až po dvou stoletích. Doma, ve vlasti, směla knížka vyjíti po prvé až 1870…
Historie persekucí prošla věru celými stoletími persekuce. Když se jí snad podařilo proniknout v opise nebo později v tajném berlínském přetisku (z r. 1756) do Čech, čekala ji zde hranice a čtenáře nebezpečné vyšetřování a při nejmenším žalář. I v říši bylo nemožno vydati překlad až do protihabsburských vojen Fridricha II., takže emigrace — jako bývalý dominikán Jiří Holík — čelí nebezpečí tím, že Historii vydává v přepracování a s nenápadným názvem. Překlad exulantského kazatele J. Liberdy byl ještě 1740 zkonfiskován pruskou vládou z obavy před zápletkami s vídeňským dvorem a z podobných ohledů zmírnil svůj překlad ještě za Fridricha II. (1766) jiný berlínský duchovní J. Th. Eisner, a nepodepsal se na druhém českém exulantském vydání hiršberském ještě 1844 neznámý jeho vydavatel. V Rakousku zabavována knížka i v době největší svobody za Josefa II., a když se z ní za kratičkého jara ústavní volnosti 1848 osmělil uveřejniti něco podrobností, ač kletého jména nevyslovil, Ant. Žalud Vvsokomýtský, byl na jeho neohrožené Řádění Jezuitů v Čechách a na Moravě vydán zatykač, opětovaný ještě 1863… Vydati Persekuci odvážili se proto čeští evangelíci pražského sboru klimentského teprve potom, když v mocnářství nezabaveno čtvrté německé vydání potomka českých emigrantů, štyrského faráře B. Červenky (1869), a to ještě neposledně snad proto, že pobouření nad prohlášením papežské neomylnosti donutilo právě vládu ke srážce s Římem.
Jeť Historie persekucí knížka opravdu pobuřující a převratná. Za prvých červánků náboženské snášelivosti Josefa II. vystihl tento revolucionující její ráz pěkně známý písmák Fr. Vavák, ztělesňující takřka žalostné povahové zmrzačení pobělohorského Čecha osudným Temnem. Hroze se všeobecného, jak se zprvu zdálo, odpadání od církve a pozoruje ve svém okolí jasně, čím k tomu přispívá nebezpečná tato knížka, napsal proti ní celý zvláštní spisek. „Synu milý,“ zapřisahá v něm čtenáře, „tak, jak tobě tvá duše milá, tak v nenávisti měj tuto knížku. Co jsi v ní četl, z paměti vyraz a do smrti v ní nečítej, neb jest velké ďáblovo osídlo.“ A jinde prosí každého pro lásku boží, kdo to hrozné šelmovství, tu ďáblovu rohoži, tu prachzlořečenou bestii četl, aby tomu nic nevěřil, ale přečetl si kroniku Hájkovu. Nevěděl, že se tu proti Komenskému dovolává něčeho, co zatím učený piarista usvědčil za plod pustých výmyslů a lží…
Nuže po sedmé, když za dvě století rozebrala trojí zahraniční vydání naše emigrace a tři jiné v padesáti letech čeští evangelíci, rozchází se Historie persekucí znovu po československém národě. Obrací se tentokrát k národu, jemuž po přejití vichřic hněvu božího, které tak mohutně líčí, vrácena zase vláda jeho věcí. Hovoří k národu, jenž se krásným podivuhodným hnutím usiluje vrátit k velikému duchu náboženské své minulosti, k nejvzácnějšímu odkazu otců. Kéž mu dá tklivým líčením velikého jeho pádu živě a očistně pocítiti velikost milosti, že mu dáno žít a pracovat v době, která se nad jině, jak věřím, přiblížila k opravdovému dovršení jeho osvobození, k hluboké obrodě jeho povahy a ducha. Nechť přispěje i ona ke skutečnému naplnění krásného požehnání velikého božího proroka, který napsal tuto knížku a jenž mu závěrem své závěti, za strašného shroucení všech svých i národních nadějí z tohoto světa, takto vroucně přál slovy Písma:
Přijdiž čas tvůj, aby říkali národové: blahoslavený jsi, Izraeli, kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé?
Výklad o vzniku Historie spočívá hlavně na třech dopisech z britskočeských styků, jejichž výtah uveřejnil J. Hrubant v programu novoměstské reálky 1911, o vydáních a osudech knihy použil jsem prací a soupisu Jos. Volfa v Zíbrtově Bibliografii české historie V. (1912).
This work is in the public domain in the United States because it was first published outside the United States prior to January 1, 1929. Other jurisdictions have other rules. Also note that this work may not be in the public domain in the 9th Circuit if it was published after July 1, 1909, unless the author is known to have died in 1953 or earlier (more than 70 years ago).[1] This work might not be in the public domain outside the United States and should not be transferred to a Wikisource language subdomain that excludes pre-1929 works copyrighted at home. According to the copyright law of the Czech Republic this text will be in the public domain by January 1st 2043.
Toto dílo bylo poprvé zveřejněno mimo území USA před 1. lednem 1929 a je tedy podle autorského zákona USA volným dílem. Podle zákonů jiných zemí, zejm. podle Autorského zákona České republiky , volným dílem však není a nemůže proto být zveřejněno na stránkách české subdomény Wikisource - na Wikizdrojích.
Podle zákonů České republiky bude toto dílo volné ke dni 1. ledna 2043. | |